"Jak poznám ...

Zdroj: Pinterest

... tu pravou?"

Tato otázka se před nedávnem zrodila v hlavě našeho nejstaršího syna.

Věřím, že každý by popsal svou teorii jinak. Moje verze je jednoznačná ... .

Je to nepopsatelný a neuchopitelný pocit .... to začíná dobře, že?

Ale skutečně, v první chvíli, kdy jsem se seznámila se svým manželem, bylo mi naprosto jasné, že k sobě patříme, že s ním bych ráda zůstala do konce života. A i to mi bylo málo, nejlépe se jednou sejít na Věčnosti :)

Věřte však, že se nejednalo o nějaké pocity nadpřirozeného blaha, či bláznivé zamilovanosti, to vůbec, šlo spíše o zjištění, že jsme jeden pro druhého stvořeni. Že jsme dva kameny, které se budou sice vzájemně otloukat, ale zapadnou do sebe.
Že tak to prostě je a je zbytečné nad tím dlouze přemýšlet.

A jelikož jsme pár poměrně upovídaný, víme, že jsme oba dva cítili totéž.

 

 

 

Od té doby uplynulo bezmála 15 let a v tomto roce oslavíme 11. výročí svatby. A věřte, či ne, jeden bez druhého neuděláme ani ránu. Ne, že bychom chodili od rána do večera ruku v ruce, to ne, jde o nadpřirozenou manželskou jednotu - o které snad někdy příště :)

 

 

Myslím, že právě vědomí, že k sobě skutečně patříme, že jsme jeden pro druhého stvořeni,

překonává manželské rozepře, které přirozeně přicházejí.

Jednoduše se netrápíme tím, jestli jsme si na začátku dobře vybrali - jen společně řešíme konktétní problémy.

S dětmi se modlíme za to, aby i je potkalo takové štěstí v podobě životního partnera.

 

 

A za to štěstí děkujeme...